Mezi typická nářečí, kterými stále hovoří značná část lidí, patří i ta, která se používají na Těšínsku a Jablunkovsku. Právě v Jablunkově byli vyhlášeni vítězové 21. ročníku soutěže dětí hovořících nářečím.
Soutěž každým rokem mapuje, jak děti ovládají nářečí svého regionu. Soutěžící pocházejí z české i polské strany hranice a lidová mluva se liší obec od obce. Jinak se mluví na Těšínsku a jinak na Jablunkovsku. I porota se proto skládala ze zástupců různých regionů.
Joanna Nogly, soutěžící: „Přijela jsem z Dolní Lomné a chodím do školy v Jablunkově. Účastnila jsem se soutěže nářečí a vyhrála jsem první místo. Doma mluvíme nářečím, hodně také polsky, protože otec je Polák a maminka také tak mluví.“
Barbora Šubrtová, soutěžící: „Já jsem z Písku, ale do školy chodím do Jablunkova. Dneska jsem byla na soutěži nářečí Po obou stranách Olše a prezentovala jsem text “Święto majdokuw”. Byl to nářeční text o levorukých lidech (nešikovných lidech s levýma rukama, pozn. red.). Doma mluvíme nářečím, takže mi to jde. V soutěži se hodnotí správnost nářečí tak, jak se skutečně mluví.”
Leszek Richter, organizátor soutěže: „V tomto roce jsme měli už 21. ročník, takže máme něco za sebou. Myslím, že můžeme být hrdí na to, co jsme dokázali za těch dvacet a více ročníků. Jak bylo vidět, máme tady mládež, která velmi ráda vystupuje a prezentuje nářeční texty. Není to ale jen o nářečí, je to také o kroji, takže se dotýkáme samotných základů našeho kulturního dědictví. Základním cílem a smyslem soutěže je ochrana, popularizace a propagace nářečí jako nedílné součásti našeho kulturního dědictví.“
Jablunkovské nářečí by se mohlo dostat pod ochranu UNESCO.
Luboš Čmiel (BEZPP), místostarosta Jablunkova: „Dnes tady probíhala krásná soutěž v nářečí, které se tady označuje jako gwara. Jsme na něj strašně hrdí a došlo dokonce k tomu, že se na minulém zasedání Sdružení obcí Jablunkovska všichni starostové dohodli, že se pokusí zapsat naše nářečí jako nehmotné kulturní dědictví UNESCO. Jestli se to povede a jak dlouho to bude trvat, to dnes nikdo neví. Už jenom to, že se o to pokusíme, je ale strašně hezká věc. Jsme hrdí na to, že nářečí stále používáme, a když jsme dnes viděli malé děti, jak mluví řečí našich předků, babiček a prababiček, a vyprávějí úsměvné příběhy, měli jsme z toho velikou radost.“
Organizátoři soutěže by byli rádi, kdyby mladá generace nářečí nejen reprodukovala, ale aby v něm vytvářela i vlastní původní díla.
